PRAŽSKÉ PROMS i letos úspěšné

Křižník Potěmkin, Noc stříbrného plátna, Tisící prvá noc…Jestliže jsem loni konstatoval, že první „zahřívací“ ročník nového pražského letního festivalu Proms slibuje mnoho dobrého a určitě obohatí letní sezonu, pak po letošním druhém nemusím na tomto hodnocení nic měnit. Mezi 22. 6. a 16. 7. mělo pražské publikum a s ním mnoho zahraničních turistů, kteří tvoří většinu návštěvníků, možnost zhlédnout devět koncertů, několik jazzových večerů ve dvou klubech (Mlýnec a Akord) a dokonce jedno představení barokní opery na lodi bří Formanů. Agentura Českého národního symfonického orchestru a dvě osobnosti za festivalem stojící, Jan Hasenöhrl a Libor Pešek, první organizačně i umělecky a druhá umělecky i zkušenostmi a znalostmi z londýnského originálu, jsou zárukou, že festival si udrží vysokou laťku i nadále.

Trochu riskantní je určitě provázanost s jediným orchestrem (ČNSO) a s jediným sálem – Smetanovou síní. Pro mluví velká flexibilita orchestru, možnost zvaní dalších hráčů a hlavně jeho zkušenosti s nejvíce žádaným „letním“ repertoárem typu filmové a televizní hudby, muzikálu či skladeb sahajících až k jazzu a swingu. Hned úvodní koncert, jediný červnový, s kombinací hudby a filmu, byl největší událostí přehlídky. Známý Ejzenštejnův snímek Křižník Potěmkin byl ve Smetanově síni doprovázen dosud u nás neprovedenou hudbou, vytvořenou z úryvků ze Šostakovičových symfonií. Sám skladatel se toho nedožil a i když byl výborným fi lmovým tvůrcem, tak by asi tuto verzi z roku 1976 dotvořil jinak. Nicméně sílu jeho hudby vybranou dobovými sovětskými muzikology a schválenou stranickými orgány při restauraci nové kopie geniálního filmu (dnes, bez ideologických interpretací, teprve můžeme ocenit jeho „němou“ ale o to hlasitější výpověď) publikum ocenilo, byť v – bohužel – málo zaplněném sále.

Obrovskou zásluhu na tom však měl i orchestr, který nic nepodcenil a synchronizace jeho hry s dějem, odehrávajícím se na plátně nad pódiem, byla především díky dirigentovi Janu Chalupeckému mistrovská. Filmovou strunu rozehrál ČNSO i při koncertu Noc stříbrného plátna s Italem Marcellem Rotou 7. 7., kdy hlavní hostující dirigent orchestru a synovec skladatele Nina Roty řídil večer pouze ze skladeb svého slavného strýce. Ten nejvíce proslul hudbou k Felliniho filmům, ale psal i pro Viscontiho, Zeffirelliho a dokonce i F. F. Coppolu. Zazněla hudba k Amarcordu, Silnici, Gepardovi, Darmošlapům, Kmotrovi a dokonce i skladatelův Koncert pro smyčce. Úspěch byl opět obrovský a rovněž návštěvnost byla lepší! Dobrá zpráva pro ty, co nemohli přijít: koncert bude opakován během podzimních abonentních koncertů!...

V Noci ostrovů 12. 7. ČNSO dirigoval Petr Altrichter a skladby inspirované britskými ostrovy měly pod jeho pevnou rukou a gestem (a možná i s více zkouškami) hned dokonalejší tvar a vyznění. Skvělou návštěvu měly oba závěrečné koncerty, přestože termínově nevýhodně posazené těsně za sebe o víkendu – sobotní Carmina burana s kolumbijským Germánem A. Gutiérrezem, triem sólistů a americkým sborem. Tempově a s temperamentem a nezbytnými emocemi vystavěné dílo přimělo publikum vyprodaného sálu k nadšeným ovacím ve stoje, což se opakovalo i v neděli na zakončení festivalu při koncertu s Liborem Peškem. I změna (místo Hummelova trubkového koncertu se hrál Mozartův klavírní koncert d moll č. 20 s vynikajícím Mariánem Lapšanským) nevadila a závěrečná Dvořákova „Novosvětská“ byla nejpříjemnějším překvapením večera – Peškovo nastudování i výkon ČNSO byly strhující!

Není místo pro detailnější zmínku o jazzových koncertech Proms, zejména ty v Mlýnci byly prvotřídní, což nelze říci o všech v menším i „lidovějším“ Akord klubu. Při celkovém hodnocení Proms vyzvedněme repertoárovou nabídku, jež v nejlepších případech byla zvolená ukázkově (skvělé oba „americké koncerty“ s Paulem Freemanem – Americká noc a zejména Noc na Broadwayi s Gershwinovou Porgy a Bess a hostováním trombonisty a skladatele Chrise Brubecka!), filmové události (Šostakovič, Rota) a výkony Peška a Altrichtra...  A nezapomeňme, že příští rok není fotbalové šílenství, jež bylo letos často příčinou slabší návštěvnosti. Určitě by stálo za pokus navázat i bližší styk s MFF Karlovy Vary, po čemž již letošní filmové lahůdky volaly. Sheldon M. Rich, Američan vlastnící práva na Šostakovičovu hudbu ke Křižníku Potěmkin, v exkluzivním rozhovoru pro Hudební rozhledy mj. řekl: "Nedávno ve švédském Göteborgu přišlo do místní sportovní haly dvakrát šest tisíc lidí, vyprodaná představení máme i v Asii, USA a teď se chystám do Nizozemí. A pokaždé hrají k filmu ty nejlepší orchestry, které tu mají, takže úroveň je prvotřídní. Jsem rád, že tomu tak bylo i v Praze"...

Letošní festivalový ročník předznamenal slogan „Nechte nás opět naplnit vaše letní noci… “. A vskutku – většina koncertů ve svých názvech slovo „noc“ obsahovala. 6. 7. to byla konkrétně „Noc na Broadwayi“. Účinkoval – tak jako i v řadě dalších festivalových koncertů – Český národní symfonický orchestr pod taktovkou svého šéfdirigenta Paula Freemana. Na první pohled a poslech je patrné, že dirigent je se svým kolektivem sžitý a dobře si s ním rozumí. Vyznělo to už z úvodního výběru z legendárního muzikálu Leonarda Bernsteina West Side Story. Orchestr byl perfektní  hudebníci hráli s očividným nadšením a publikum si užilo okouzlující hudby v kvalitním provedení. Dalším číslem byl Koncert č. 1 pro basový trombón a orchestr Christophera Brubecka (54), třetího syna proslulého pianisty Davea Brubecka. Skladba má zvláštní podtext - je věnována Praze.

Sólový part provedl sám autor. Po pravdě řečeno – je to „prskavka“, ale dobře napsaná a v daném provedení i dobře znějící, je jen otázkou, jestli některý z českých pozounistů ji zařadí do svého repertoáru. Vrcholem večera bylo koncertní provedení (samozřejmě že redukované) opery Porgy a Bess George Gershwina. To byl samozřejmě dramaturgicky dobře volený „tah“. Hlavní pozornost jednoznačně poutala sopranistka Simone Paulwell – všestranně čistým projevem, dle potřeby temperamentním, ale vůbec ne afektovaným. Skvělým partnerem jí byl tenorista Kenneth Alston, asi ještě temperamentnější a i v koncertním provedení navíc funkčně zdůrazňující komické prvky. Upoutal rovněž barytonista Soloman Howard, spíše ovšem obsahově „hlubšími“ polohami své role a svého partu. Vynikající byl ovšem sbor Morgan State University Choir, jejž připravil Eric Conway – celkově vyvážený, perfektně intonující, živě reagující a schopný mnohonásobných odstínů.

Autor: Vladimír Říha / Julius Hůlek (Hudební rozhledy)